Snahy starší generace mluvit jazykem mladých byly a jsou bolestivé. Všichni si z puberty pamatujeme moment, kdy se s námi rodiče pokusili navázat kontakt otázkou na oblíbenou celebritu, ale přitom zkomolili její jméno. Jenže není stud jako stud. Jiná pravidla platí, když jste známá tvář a s trapností zacházíte záměrně. To si s blížícími se parlamentními volbami uvědomili i domácí političtí marketéři. A tak už několik týdnů sledujeme videa, v nichž se kandidáti do poslanecké sněmovny pokoušejí být cool i cringe zároveň.

Logiku nastupujícího politického spektáklu nejlépe pochopil Andrej Babiš. Na sociálních sítích bývalého (a pravděpodobně i budoucího) českého premiéra se tak v posledních týdnech objevují krátká videa, na nichž ve zpomaleném záběru kráčí v mikině s nápisem LOWKEY ALPHA, zatímco v pozadí zní jeden z nekonečné řady tiktokových hitů. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat: o pár dní později se na profilech Petra Fialy objevilo video, kde zastřený generovaný mužský hlas vysvětluje, co znamená být sigma. Jelikož nikdo nechce být „beťákem“, musel Zdeněk Hřib sáhnout po hlášce z virálního videa se zpívající toaletou. A Lubomíru Zaorálkovi nezbylo než si namočit vrásčitý obličej v ledové vodě a pomazat si ho banánovou slupkou.

Že to působí trapně? Ano, působí. Ale v dnešní době se i trapnost dá přetavit v politické body – zvlášť když cílíte na prvovoliče, kteří na telefonu tráví zhruba tolik času, jako je běžná pracovní doba. Lidé narození kolem poloviny nultých let jsou zvyklí denně konzumovat obsah, v němž se neustále mísí upřímnost s ironií. Takže když nějaký prošedivělý strejda v brejličkách ze sebe v pár klipech udělá idiota, může mladé lidi oslovit snáz, než kdyby jim trpělivě vysvětloval, že volit bývalého agenta Státní bezpečnosti není úplně morální.

Vím, je to masivní. Ale víte, co je ještě masivní? Low taper fade…

Mileniál a mileniálka s vlastním bydlením zní jako oxymóron, ale pro mě a moji ženu je to teď realita: s pomocí banky jsme zakoupili dům v Ústeckém kraji a po letech jsme opustili pražskou Letnou. V současnosti se probouzíme za zpěvu ptáků v obci s pětadvaceti čísly popisnými, kde se autobusy otáčejí, protože silnice dál nevede.

Okouzleni romantikou venkova jsme nevěnovali pozornost tomu, že se blíží oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ráno na Velikonoční pondělí mi manželka ještě v posteli vypráví o svých ponižujících velikonočních zážitcích z teenagerských let a na vrata už tluče první kolednictvo. Koledu samozřejmě nachystanou nemáme, a tak se skrýváme v prvním patře. Necháváme lidi různého věku i pohlaví vyčerpat se boucháním na nezamčená vrátka a voláním: „Koleda, koleda! Jste doma?“ Sledujeme to kradmo oknem a některých je nám až líto. Okolo jedenácté si už s pocitem úlevy hovíme ve vznikajícím obýváku. Vtom se ozve rázné bušení na vchodové dveře. „Jste doma? Haló?“ rozléhá se chodbou v přízemí. Se staženým hrdlem se vydávám vstříc lidem, kteří se nám dobývají do domu. „Děje se něco?“ ptám se bez pozdravu. „Máte tady nějaký ženský?“ ptá se chlapík okolo pětačtyřicítky v doprovodu malé dcerky a manželky. „Pardon, my Velikonoce neslavíme,“ loudím ze sebe a v očích dítěte vidím zklamání. „Vy jste se nově přistěhovali, že jo?“ ptá se hlasitě. „No nic, tak třeba za rok. Mějte se!“

Uvědomujeme si, že před námi stojí zásadní otázky týkající se naší integrace. Budeme se stylizovat do odtažitých „Pražáků“ a za­­mkneme se před tradicí v domě, nebo postavíme před vraty stánek s koledou, abychom uspokojili touhy koledujících, aniž bychom se s nimi potkali? Anebo budu společně se ženou koledujícím vysvětlovat, že si nepřejeme, aby jí lidé přáli zdraví a plodnost šleháním vrbovými pruty s pentlí? Punc podivínů si ale vysloužíme tak jako tak. Retraumatizace totiž nepřipadá v úvahu.

Robert Kaliňák a Marian Jurečka sa schádzajú pod hrubou červeno­-bielou dekou v Bielych Karpatoch. Vzduch je presýtený vôňou smrekov a niečoho, čo pripomína Jurečkovu kolínsku po holení s nádychom sena. Deka je tesná, ich kolená sa občas dotknú a šepot naberie intímnejší podtón.

Kaliňák (s ľahkým úsmevom): „Ma­­rian, pod dekou je horúco, nie? Ako v saune, len bez tej trápnej nahoty.“ Jurečka (trochu červený, šepká späť): „Robo, přestaň, já tu mám papíry na dotace, ne na flirt! Ale… ta deka má něco do sebe, jak se tak natřásá.“ Kaliňák sa nakloní bližšie, jeho hlas je ako zamatový šum vetra: „Vieš, Marian, pod dekou sa šepká lepšie. Skús mi povedať o tom traktore…, ale pomaly, nech to znie ako tajomstvo.“ Jurečka sa zapotí, nervózne si uvoľní golier a zašepká: „No… má červený lak, měkké sedadlo, a když si sedneš, cítíš… vibrace.“ Kaliňák zdvihne obočie: „Vibrácie? To už znie ako môj štýl.“

Atmosféra hustne, deka sa vlní, akoby sama chcela byť súčasťou rozhovoru. Kaliňák vytiahne spod deky termosku, no namiesto kávy naleje dva poháriky slivovice. „Na zdravie, Marian. Na jednotu… A na tie vibrácie,“ povie a jemne sa dotkne Jurečkovho ramena. Jurečka si odpije, jeho šepot je teraz trochu chrapľavý: „Robo, jestli tohle Brusel zjistí, řekne, že jsme pod dekou dělali něco víc než jen politiku.“ Zrazu Jurečka omylom zhodí papiere, a keď sa po nich načiahne, jeho ruka sa šmykne po Kaliňákovom stehne. „Pardon,“ zamrmle, no Kaliňák sa zasmeje: „Žiadne pardon, Marian, pod dekou platia iné pravidlá.“ Jurečka ho prebodne pohľadom, no v očiach mu bliká čosi hravé: „Tak dobře, ale jestli mě tu hodláš svádět, chci aspoň dotaci na novou sečku.“

Vrchol príde, keď sa deka zošmykne a odhalí ich lesníkovi. „Páni, ja som čakal medveďa, nie česko­-slovenské hry!“ povie a pokrúti hlavou. Kaliňák sa uškrnie: „To je diplomacia!“ Jurečka dodá: „S trochou vášně…“ Deka ostane na zemi, nasiaknutá slivovicou a šepotom.